Love at first bite - část druhá

1. února 2013 v 12:51 | Yuna |  Love at first bite
hiii~ ^^ I'm here again. Chtěla jsem tady napsat další část naší společné povídky s Twentie. První část můžete najít v rubrice, takže pokud jste ji ještě nečetli, tak šup šup :D není to dlouhé, moc vám to nezabere...
No a teď tady máme i část druhou - celkem po dlouhé době, ale to je tím, že Twentie měla příjmačky a tak neměla moc času...

.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-. kurzívou psaný text je psaný mnou ;)
enjoy~



Modrooký se jen tiše usmíval a kreslil si šelmu, představující jeho, do svého zeměpisného sešitu. Když byl hotový, nakreslil pak vedle ptáčka, tak malého a křehkého...
Všechno šlo krásně, jen nic nesmí uspěchat, říkal si v duchu, zatímco si točil s propiskou mezi dlouhými prsty. Těšil se, moc, ale musel být trpělivý.
Zahleděl se na učitele a až teď si uvědomil, že vlastně celou dobu něco říká. Rychle zkontroloval hodiny visící na zdi. Ještě patnáct minut.
"Tady..." řekl tichým, hlubokým hlasem a nenápadně, aniž by na něj pohlédl, přisunul k Naotovi svůj sešit. Byly tam ku podivu veškeré zápisy z letošního roku, dokonce i to z dneška. Gab byl.. speciální. Nemusel se snažit a hned ve společnosti vynikal. Kdo ví, jestli to bylo vzhledem nebo pozoruhodným intelektem. Měl o všem přehled, všechno uspořádané a zaznamenané ve své paměti. A i když je samozřejmě hloupost říkat, že nesnášel, když šly věci podle plánu, ale dával přednost.. řekněme.. výzvám. Neočekávaným událostem a novým věcem. Zábava nadevšechno, říkával. Proč brát život vážně? :D
"Mám i ostatní zápisy, pokud budeš chtít. Je toho docela dost, ale můžu ti to naskenovat a poslat." Schválně používal hlas a výrazy, které o něm nic neřekly - nebylo poznat, jestli to myslí mile, nebo snad zle, jestli to říká aby podlézal, nebo z povinnosti, nebo protože chtěl jen pomoct...
Vyučování se celkem vleklo, tedy alespoň Naotovi to tak připadalo. Momentálně byla sice už 5. hodina, ale jemu to připadalo jako věčnost. Tím, že přestoupil, nebyl zvyklý na některé vyučovací postupy učitelů, někdy vůbec nevěděl, o čem byla řeč - v jeho staré škole asi nejeli přesně podle plánu, a někdy zase probírali učivo, které oni už dávno probírali. Ale jemu to vyhovovalo, alespoň se něco málo přiučil. O přestávce za ním přišly nějaké holky, představovaly se mu a ptaly se na takové základní otázky, jako odkud se sem přistěhoval a jestli se mu tady líbí. Zatím se k němu všichni chovali mile a Naoto se cítil být klidný.
Hypnotizoval pohledem hodiny. Za 15 minut bude přestávka na oběd. Umíral hlady! Už se nemůže dočkat, až se nají. Ráno samou nervozitou nebyl schopen se na jídlo ani podívat, natož něco pozřít. Předtím ho ještě ovšem bude muset někdo doprovodit do školní kantýny nebo alespoň do bufetu. Neměl sice moc peněz, ale doufal, že mu to bude stačit. "Tady... Mám i ostatní zápisy, pokud budeš chtít. Je toho docela dost, ale můžu ti to naskenovat a poslat," ozval se z ničeho nic hlas vedle něj a zároveň mu čísi ruka předsunovala svoje zápisky. Byl to Gabriel. Málem na něj zapomněl! Přece mu slíbil, že ho tady provede. Akorát v čas, pomyslel si. Chvíli na něj jen bez jediného slova či pohybu zíral, ale pak se vzpamatoval, vzal si od něj sešit a vypravil ze sebe: "Děkuju, to je od tebe milé. Určitě se mi to bude hodit," a věnoval mu kratičký úsměv. Zbytek hodiny myslel na všechny jiné věci, než na výklad učitele, snažil se nevnímat kručení v žaludku a sem tam koutkem oka zahlédl, jak si jeho spolužák ustavičně něco kreslí do sešitu. V tom zazvonilo. Konečně, pomyslel si.
"Rádo se stalo." odpověděl snad ještě tišeji, než předtím promluvil a kreslil si dál. Krásně se usmívá, pomyslel si, když přes ptáčka v sešitě nakreslil poslední tyčku klece, do které ho uvěznil. Zazvonilo.
"Konečně…" zasmál se tiše pro sebe a protáhl své štíhlé tělo znavené dlouhým seděním a nic neděláním. Své věci spěšně hodil do černé kožené tašky přes rameno a vstal. Pohlédl k Naotovi.
"Chceš zavést do školní jídelny?" věnoval mu úsměv a naklonil hlavu na stranu, ruce v kapsách. Při tom gestu se v jeho černočerných pramíncích vlasů zaleskly dva drobné, stříbrné křížky, každý v jednom uchu.
Nechápal to. Zíral na něj s pusou otevřenou. Ani by se nedivil, kdyby mu někdo řekl " Zavři tu pusu, nebo ti tam vletí moucha!" On… jako by mu četl myšlenky. Jinak si to vysvětlit nedokázal.
"Uhmm…," nevěděl, co na to říct. "… jo, jasně že chci, umírám hlady!" přitakal po chvíli, trochu vyvedený z míry. Věci si prozatím strčil do lavice, uklidí si je později. Vstal z židle a následoval jej. Poháněn hladem se nad spoustou věcí už ani nepozastavoval a jen ho slepě následoval. Kdyby s ním měl Gabriel nějaké nekalé úmysly, nic by s tím v tomhle stavu neudělal. Ale z nějakého důvodu, který si ani on nedokázal vysvětlit, mu věřil.
Věnoval Naotovi úsměv a vydal se dveřmi třídy přímo na dlouhou, chladnou chodbu. Procházelo tu spoustu studentů a většina z nich právě utíkala do jídelny, aby pak nemusela čekat v monstrózně dlouhé řadě. Gab šel klidně, s rukama ledabyle v kapsách a díky zvednuté hlavě působil sebevědomě. Zvláštně mezi ostatními vynikal. Okamžitě si vysloužil pohledy a vzrušené šeptání ženské části přítomných, on jim však nevěnoval pozornost. Místo toho se otočil na Naota, aby se ujistil, že je za ním (takže šel chvíli pozpátku) a věnoval mu úsměv.
"Pospěš."
"Uh-huh," kývnul hlavou a už byl Gabrielovi v patách.
Nevěděl, jestli je to jen jeho bujná představivost, nebo se na něj opravdu všichni dívají. Ať chtěl nebo ne, vnímal ty pohledy. Snad všechny dívky, co v tu dobu jen tak postávaly na chodbách a bavily se spolu, zmlkly a upřeně zíraly na dvojici, která kolem nich procházela. Gabriel kráčel vedle něj s rukama v kapsách. Naoto si byl jistý, že je to jeho typické gesto, kterým celému světu dává jasně najevo, že si je sebou jistý a je si vědom své popularity i toho, že by se pro něj všechny holky dokázaly rozkrájet. A zároveň jako by říkal, že je mu všechno, mírně řečeno, úplně jedno. To z něj dokázal vyčíst za tu krátkou dobu, co se s Gabrielem "seznámil". Na rozdíl od něj nebyl Naoto ničím výjimečný, v ničem nevynikal, nebyl ani tak vysoký a - přiznejme si to, ani tak přitažlivý jako právě on.
Když dorazili do velké místnosti, kde stálo hned několik dlouhých jídelních stolů, řada u okna na obědy se táhla až ke dveřím na druhé straně.
Většina studentů z fronty se otočila na příchozí a okamžitě uhýbala z cesty - pouštěli Gaba před sebe. Ten nic neříkal, ale ani se nezastavil, prostě šel. Dostal se tak poměrně dost dopředu, že před nimi zbývalo už asi jen 10 lidí. Otočil se na Naota.
"Nevadí mi čekat v řadě... ale tihle lidi mě chtějí pustit před sebe za každou cenu," povzdechnul si a v jeho hlase byl cítit podtón otrávené podrážděnosti. Nesnášel, když se mu lidi vtírali ve snaze získat si jeho přízeň.
"Ehmm… ah." Vypravil ze sebe na znamení, že chápe, a přikývnul. On tomu opravdu rozuměl. Vzhledem ke Gabrielově pověsti, jakoužto na téhle škole zjevně měl, se ani nezatěžoval s něčím takovým, jako je údiv. Ve skutečnosti by mě ani nepřekvapovalo, kdyby se mu i učitelé klaněli, pomyslel si zachmuřeně a odfrknul si. Kde je spravedlnost?
"To se k tobě takhle chovají pořád? Co je na tobě tak zvláštního?" zeptal se, ale vzápětí mu to nepřišlo jako ta nejvhodnější otázka.
Jako by ho slyšel říkat: "To není fér." Cítil ten podtón v jeho hlase, četl to v jeho tváři. Pohlédl přímo do jeho zelených očí. Gab se nezlobil a ani nebyl smutný, prohlížel si Naota spíše zvědavě a zkoumavě.
"Netuším, proč se tak ke mě chovají..." Odpověděl mu a usmál se jako na omluvu. Neříkal tak úplně pravdu, moc dobře znal tajemství za tím vším, ale to stejně nebylo důležité. Nemohl to změnit. Ale ani nehodlal Naotovi říkat, jak moc ho pozornost ostatních otravuje a štve. Všichni mu okamžitě padali k nohám - a to byla nuda. Proto si vybral právě jeho.
"Hmmm…" To je zvláštní. Aby nevěděl, proč se k němu tak chovají… Vždyť to bylo jasné jako facka, pomyslel si Naoto. Možná se mýlil, ale jemu jako rozumný důvod připadal už i jeho vliv na celou tuhle školu, jaký měl. Ale nechtěl se tím víc zabývat, tak to nechal plavat. Postupně se blížili k jídelnímu okýnku, kde si Naoto koupil jen malý oběd, protože na víc neměl dostatečné množství peněz. Gabriel si objednal horkou čokoládu. Naota překvapilo, že si jinak neobjednal nic jiného. Copak nemá hlad? Ale evidentně má rád sladké, ušklíbnul se pro sebe. I někdo takový jako on, má pro něco slabost, hmmm…? Našli si dvě volná místa u stolu, posadili se na židle a oba si vychutnávali svůj oběd. Tedy vlastně,… Nao oběd a Gabriel jen…horkou čokoládu.
Bradu si opíral o ruku, kterou měl na stole a druhou si znuděně hrál s poloprázdným kelímkem vychladlé a příliš slabé čokolády.
"Proč jsi vlastně přešel na tuhle školu?" Zeptal se nenuceně a prohlížel si Naota. Byla to dobrá škola s poměrně dlouholetou tradicí, ale v kraji byly i daleko lepší. Možná se přestěhoval do tohoto města? Proč asi?
Zastavil se zrovna ve chvíli, kdy se chystal ukousnout si další sousto z bagety s šunkou, kterou si koupil. "No víš, má matka si našla přítele a společně se rozhodli, že se tady přestěhují. On zde pracuje, takže se matka musela vzdát své práce ve městě, kde jsme předtím bydleli." Usmál se. Nechtěl Gabriela zatěžovat zbytečnými detaily a tak se rozhodl, že si své názory nechá pro sebe.
"Ale líbí se mi tady. Tohle město je opravdu krásné, mám rád hlavně tu starou část. A tahle škola mě taky hodně zaujala. Mám tak trochu slabost pro takové staré budovy, které vypadají jako z Viktoriánské doby." Ukousnul si jednou sousto. "Myslíš, že je to divné?"
Překvapeně zamrkal a chvíli dokonce neodpovídal. Takovouhle reakci teda vůbec nečekal.
"Viktoriánské doby? Ne, ne... Nemyslím si, že je to divné," usmál se. "Popravdě ji mám taky rád..." dodal upřímně a znovu si začal hrát s kelímkem čokolády. Mluvil pomalu, ale nevypadalo to, že by nějak pečlivě přemýšlel nad slovy.
"Takže kvůli matčinému příteli... Není to trošku osamělé? Muset kvůli nim opustit starou školu, přátele... Nebo jsi nebydlel daleko?" Zeptal se zvědavě. Tenhle kluk je čím dál víc zajímavější.
Byl rád. Opravdu rád, že mu někdo rozumí. Ve své bývalé škole býval jediný s takovým zájmem a koníčkem. Většinou dokázal celé dny chodit po městě, fotit si budovy, každičký detail. Byl jimi fascinován. "Uhmm… jsem rád, že nevypadám jako blázen. Spousta lidí převrací oči, když začnu mluvit o Viktoriánské době. Říkají, že to je už dávno pryč a že je to nezajímá. Ale víš, mě se opravdu líbí." Díval se na prázdný obal od jídla. Vstal, odešel ke koši a hned byl zase zpátky. Sedl si na židli a opřel se lokty o stůl.
"Osamělé? Abych řekl pravdu, zas až tak moc mi přátelé nechybí. Neměl jsem jich nikdy moc a tak jsem si nestačil k ním vypěstovat nějak zvlášť silná pouta. Jsem taková samostatná jednotka, samota mi nevadí," vydechl a zvednul se ze židle. "Tak, kam půjdeme dál?"
"Chápu.." pousmál se a vstal. Přemýšlel o všem co mu Naoto sdělil a něco ho napadlo.
"Máme ještě víc jak půlhodinu volna, ostatní obvykle chodí ven nebo do čajovny..." odmlčel se. Mluvil pomalu. "Ale můžu tě provést po škole, vím o jednom místě, které by se ti mohlo líbit," mrkne a neposedné černé vlasy si shrábne dozadu. Vydá se s Naotem ke dveřím z jídelny a nechává mu přitom čas na rozmyšlenou a výběr.
"Uhmm… jasně. Je mi jedno, kam půjdeme. Ale jestli máš na mysli nějaké konkrétní místo…" Konec konců, školu mohl později prozkoumat i sám. Cestou sem si stačil všimnout, kde se nachází knihovna, ředitelna, všechny třídy a teď už věděl, kde je jídelna. Byl si téměř jistý, že si na novou školu zvykne rychle. Následoval Gabriela. Divné. Velmi divné. Proč začínal cítit, že by s tímhle pro něj ještě stále cizím člověkem, se kterým se seznámil před pár hodinami, šel v klidu kamkoliv? Ještě před chvílí si nebyl jistý, jestli mu má věřit a teď mu bez ostychů říkal všechno, co chtěl vědět a dokonce i to, co nechtěl, aby se rychle hned všichni dozvěděli. Co jsi jen zač, Gabrieli?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Černá Kočka Černá Kočka | Web | 5. února 2013 v 21:18 | Reagovat

Právě jsem přečetla oba díly... A řeknu ti - wow, je to fakt super.^^ Tahle povídka mě vážně začíná dost bavit... Líbí se mi obě hlavní postavy a úžasně se k sobě hodí... Skvělý navíc je, jak spolu kontrastujou, Gabriel tajemnej, až trochu děsivej a Naoto malej roztomilej... Aww :3
Moc mě zajímá, jak se to bude dál vyvíjet, těším se na další díl.^^

2 Yuna Yuna | Web | 6. února 2013 v 12:14 | Reagovat

[1]: myslím, že můžu mluvit i za Twentie, když řeknu, že si toho moc vážíme ^^ Děkuju~ :)

3 Černá Kočka Černá Kočka | Web | 6. února 2013 v 22:02 | Reagovat

Fb mám a dokonce tě mám v přátelích, ačkoli už ani nevím, jak jsem se k tobě vlastně dostala... xD (Haha, vždycky když někoho můžu takhle překvapit, tak si připadám úplně geniální a říkám si, že bych měla začít dělat pro špionáž... xD) Jsem Hanča SP... Příjmení tu nebudu zmiňovat, z bezpečnostních důvodů :D

4 Yuna Yuna | Web | 6. února 2013 v 22:53 | Reagovat

[3]: oh wait. Like... really? O.o It's you? :D :D no tak to mě podrž XD jáj~ tak to bych fakt nečekala :D uhm... fajn, dobře, že to vím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama