Allen in Wonderland~ part 1

5. března 2013 v 21:02 | Yuna
Zdravím, moji milí ^^ Tak nějak jsem si řekla, že bych sem mohla dát něco málo z word-tvorby XD Společně s nee-san (Elwines) jsme začaly psát povídku, shonen-ai/yaoi (ofc) na můj popud, když se Yun nudila a měla chuť začít zase něco s někým psát :D Tak jsem se zeptala a o něco později jsme už vymýšlely žánr a příběh a postavy... No a na čem jsme se domluvily, to nějak tak poznáte, když si to přečtete, no :D

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Postavy:
Allen - 17 let,176 cm. Vlnité blond vlasy nad ramena, blankytně modré oči. Má rád pohádky a nejrůznější mytologické příběhy a báje. Nosí brýle do dálky - vidí bez nich celkem dobře, ale s brýlemi na nose se cítí pohodlněji a bez nich nesvůj. Povahově je klidný a vyrovnaný, nic ho jen tak nerozhází, ale když už, tak to stojí za podívanou! Dokáže ale také být velmi výbušný a reagovat přehnaně. Není asociální, ale ani nevyžaduje přebytek lidské společnosti. Je to tak trochu snílek s hlavou v oblacích. Nosí to, co zrovna najde ve skříni, když nejde do školy a nenosí školní uniformu.
Cheshire - Neko kluk vysoký asi196 cm. (věk neznámý) Je atletické postavy, ale přesto štíhlý. Má černé delší vlasy s občasnými červenými a tmavě modrými vlasy s pár delšími prameny, které mu spadají přes ramena. Většinou jsou ledabyle rozcuchané, protože si je neobtěžuje česat ani se o ně jinak starat :D. Má černé uši a černý ocas. Má žlutočerné oči. Většinou má otrávený výraz nebo se lstivě směje :D. Nosí výrazné oblečení, většinou černé.

---> A asi bych měla trochu vysvětlit, že jsme se domluvily na tom, že napíšeme "Alenku v Říši divů" tak trochu jinak :D <---

btw: Yun píše za Allena a Elw za Cheshireho~ ^^

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Enjoy ;D


"Za sedmero horami a sedmero řekami se nacházelo jedno království. Tomu království vládl král s královnou a ti měli dceru. Byla krásná jako panenka. Když se narodila, vesničané a všechen lid v království se týden dohadoval, jaké by měla princezna dostat jméno. Až jednou, když se všechen lid sešel před okny královského paláce, jedna dívenka vykřikla: 'Alenka!' Všichni vesničané se na holčičku s překvapením v očích podívali a v tu chvíli už všichni věděli budoucí jméno princezny.
Čas plynul jako voda. Sešel se rok s rokem a nastal den Alenčiny svatby. Protože se Alenka ještě nechtěla vdávat, těsně pře obřadem utekla do panských lesů. Z únavy si sedla na pařez, na který cestou narazila. Dívala se do dáli, když v tom se kolem ní něco mihlo. Bylo to rychlé, ani nestihla postřehnout, co to bylo. V křoví to znovu zašustilo a vyběhl z něj velký bílý králík. Alenka se zvedla a následovala jej. Jenže králík se dal na úprk a začal před dívenkou utíkat. Alenka se za ním rozeběhla, ale než králíka stačila dohonit, schoval se v noře. Alenka si klekla, světlé modro-bílé šaty měla celé umazané od bláta, ale to jí nevadilo. Odhrnula listí a do králičí nory nahlédla. V ten samý moment zákony fyziky nad Alenkou vyhrály a ona padala hlouběji a hlouběji do nory".
"Ale no tak! Vždyť to není možné! Co se nám to snaží namluvit? Do malé králičí nory se nemůže vejít ani hlava člověka, natož pak celá Alenka!" Vyjádřil svůj názor a dále pokračoval v cestě domů, zatímco se věnoval čtení knížky. Jeho kamarádi se vždycky divili jeho zájmu o pohádky a knížky všeobecně. Většina dnešních náctiletých se o knížky nestarala, většinou jen seděli doma a hráli hry nebo brouzdali na internetu. Vždycky si myslel, že je to škoda, ale nikdy se o ostatní nestaral dostatečně na to, aby jim to vyčítal. Konec konců, každý je svého štěstí strůjcem, pomyslel si. Vložil do knížky záložku a knížku zavřel. Tašku přes rameno, kterou rád nosíval, si přitáhnul před sebe. Na chvíli se zastavil, otevřel ji a schoval do ní knížku. Pak pokračoval v cestě. Bylo pěkné páteční odpoledne, slunce na nebi zářilo, paprsky hřály do zad. Allen se cestou loudal, nechtělo se mu ještě domů. Chtěl být ještě chvíli venku, vyhřívat se na sluníčku a možná si zajít sednout na lavičku do parku.
Pokračoval v chůzi ještě dalších pár minut, dokud nedošel na místo, kam směřoval. Bylo to na kraji města, v dálce už dál nic nebylo, jen lesy. Spousta lesů. Jehličnatých i listnatých. Měl to tady rád, protože tu bylo ticho a téměř nikdo sem nechodil, až na pár pejskařů, ale i ti sem zavítali jen zřídka. Chodil sem, když chtěl být sám, když si chtěl protřídit myšlenky, ale právě teď se chtěl jenom projít. Zamířil pryč z města, až dorazil na okraj lesa. Heh, připadá mi to nějak povědomé, zasmál se. Neváhal a šel ještě dál. "Tak takhle se asi cítila Alenka," zamumlal si pro sebe polohlasem. Větvičky křupaly pod každým jeho krokem, jemný vánek mu čechral vlasy. Zhluboka se nadechnul. "Pfuuuu… myslím, že mi neuškodí, když si na chvíli odpočinu," prohlásil, došel k nejbližšímu stromu a sednul si k němu, zády se opíral o jeho kmen, jednu nohu si přitáhnul k tělu. "Když nad tím přemýšlím, vůbec by mi nevadilo, kdybych se teď propadnul do králičí nory," zasmál se svému vlastnímu vtipu. Zavřel oči. Jen na chvíli, pomyslel si…
Trhl sebou v té samé chvíli, co se probudil. Podíval se před sebe, párkrát zamrkal a protáhnul se. Otočil hlavou do strany a cukl sebou ještě jednou. Před ním stál na zadních velký, bílý králík. Nebyl to obyčejný králík. Měl dlouhé uši, malý kulatý ocásek, ale to bylo asi tak vše, v čem normálního králíka připomínal. Měl na sobě oblečení, v ruce držel hodinky, jen boty neměl. Allen se díval do jeho červených očí. Vypadaly zároveň strašidelně, ale jistým způsobem také strašně… lidsky a mile. V tu chvíli se králík otočil k Allenovi zády a rozeběhl se. "Počkej!" zakřičel, zvedl se a utíkal za králíkem. "No tak, počkej!" Ale králík neposlouchal. Allen nepochyboval, že mu rozumí, jen z nějakých důvodů nechtěl zastavit. Králík byl velmi rychlý a mrštný. Měl co dělat, aby mu stačil. V každé zatáčce, kterou králík z ničeho nic udělal, se Allen zpomalil. Najednou Allen ztratil králíka z dohledu. Zastavil se a rozhlížel se do všech stran. Kleknul si a podíval se dolů a po zemi. Pak uviděl nějaký pohyb po jeho pravé straně. Zvednul se a utíkal tím směrem. Než se stačil zastavit, objevila se před ním obrovská díra. Velká králičí nora. Setrvačnost byla silnější než on a tak, ve zlomku vteřiny, Allen spadnul do nory. Padal a padal. Přesně, jako v té pohádce

Byl to krásný den jako vždy. V Říši divů bylo téměř vždy krásné počasí, což se Chesiremu příliš nelíbilo. Jako obvykle ležel na větvi svého oblíbeného stromu, kde podřimoval. Občas otevřel jedno oko, aby se podíval, jestli se kolem neděje něco zajímavého. K jeho zklamaní tu ale nebylo nic, co by mělo cenu pozorovat.
Když v tu chvíli se z díry ve stromu vykutálel kluk. Cheshire sebou zděšeně trhl a rychle se schoval za strom. Ten kluk nevypadal, že by pocházel z Říše divů. Měl na sobě divné oblečení. Takové, jaké tady nikdo nenosí, pomyslel si Cheshire a líně se usmál. Konečně něco, kvůli čemu stojí za to být vzhůru. Pomalu se vrátil na své místo. Doufal, že si ho kluk nevšimne. Chtěl si ho dobře prohlédnout, hlavně to oblečení, jestli by stálo za to ho okrást. Nevypadalo to, že by ale měl něco cenného, tak to Cheshire zavrhl. Kdo ví, jak by ho Kloboučník potrestal. Místo toho se rozhodl k té záhadné osobě připlížit zezadu a překvapit ji. Bylo by skvělé, kdyby se pořádně vyděsil. To by aspoň byla zábava.
Když už stál přímo za ním, zeptal se jen: "Co tu děláš?"

Nevnímal nic než tmu, svištící vítr okolo sebe a typický nepříjemný pocit, který Allen běžně zažíval jen ve snech. Padání. Když v tu chvíli se pod ním objevilo světlo (při troše fantazie) kruhového tvaru. Oči zalité slzy se mu náhle rozšířily. To není dobré znamení, pomyslel si, když v tom o něco později v tu samou vteřinu už ležel na zemi rozpláclý jako placka. Kdyby se nestihl šikovně otočit, dopadnul by rovnou na obličej. Rychle dýchal. Vzepřel se v loktech a podařilo se mu posadit. "Tsk… au au au." Byl celý rozlámaný, byl si jistý, že se mu po nějaké době na těle objeví spousta modřin. Pád mu způsobil odřeninu na koleni, ta teď trochu krvácela. S údivem se rozhlížel kolem sebe a se shrozením zjistil, že… No jo, co vlastně? Nic. Rozhlížel se, ale na nic nepřišel. Vše, co viděl, mu bylo úplně cizí. Podivné stromy zvláštních tvarů, rostliny, které neznal a… to ticho. Bylo tu absolutní ticho. Ani vítr, ani prozpěvování ptáků nebylo slyšet, žádný ruch města, žádná auta. Prostě nic. Obklopovala ho jen samá zeleň a to bylo všechno. Kde nic, tu nic. Téměř se zdálo, že tady ani nikdo není.
"Co tu děláš?"
Polekaně sebou trhnul, když na něj zezadu někdo promluvil. Otočil se a zjistil, že se na něj dívá osoba očima téměř hypnotizujícíma. "Já… cože?" Byl příliš překvapený na to, aby z něj vyšla srozumitelná věta, natož aby odpověděl na otázku.

Cheshire, natolik pobavený jeho chováním, úplně zapomněl na to, co měl z počátku v plánu. Jen tak tam stál a díval se mu do očí. Ten kluk je vyděšený. Ne, to není to správné slovo. Je překvapený, pomyslel si. Cheshire viděl, že on od něj nemůže odtrhnout pohled. Líně se usmál. Tohle bylo přesně to, co potřeboval, aby se přestal nudit.
Jenom stěží uslyšel, když ten druhý vykoktal "Já…cože?" . Cheshire se tomu zasmál. Bavil se. Vážně dobře se bavil. Znovu se k tomu klukovi přiblížil, tentokrát tak blízko, že by se ho mohl rukama dotknout. "Tak ještě jednou. Odkud jseš a co tu chceš?" řekl a znovu se usmál ještě víc než předtím a odhalil špičáky. "Měl by sis dobře rozmyslet,co řekneš. Podle toho se rozhodnu, co s tebou udělám."

Zamrkal očima a chvíli na neznámého nepřítomně zíral až do doby, než si stačil uvědomit, že mu při pádu spadly brýle.
Jakoby naprosto ignoroval vše, co se až do téhle doby stalo a fakt, že před ním stál člověk, kterého v životě neviděl a ještě ke všemu mu vyhrožoval. V panice se začal nervózně ohlížet, až je konečně našel. Rychle je zvedl ze země, zkontroloval - až se divil, že se jim nic nestalo, když přehlédneme tu vrstvu hlíny. Malinko je oprášil a nasadil si je zpátky na své původní a jediné právoplatné místo, hezky na nos. Trochu se uklidnil, s námahou se postavil na nohy, zhluboka se nadechl, zavřel a zase otevřel oči a protože se už opět zcela věnoval neznámému, odpověděl: "Odkud jsem? Ze… Země…?" řekl. Upřel zrak na černovláska. Aniž by si to stačil uvědomit, začal si cizince důkladně prohlížet. Na první pohled ho zaujaly dvě na člověka příliš velké uši, které mu trčely z hlavy. Normálně by si uší asi těžko všímal, ale co na nich bylo velice zvláštní, bylo to, že nebyly lidské. Vypadaly jako zvířecí - Allen si byl téměř jistý, že jsou kočičí. Co bylo ovšem ještě divnější, byl fakt, že se hýbaly! Nebyly to žádné atrapy, něco jako módní doplněk, ale skutečné uši! Dále na něj upíral pohled a po chvilce si Allen stačil všimnout ještě dalších věcí - nepatrné maličkosti jako to, že ten člověk, co před ním stojí, má nejen že kočičí uši, ale také ocas a i když to neviděl, byl by přísahal, že se bude určitě pyšnit i drápy. A to oblečení, co měl na sobě! Něco takového ještě nikde neviděl.
"… Kdo jsi vůbec ty, kocoure? Kde to jsem?" chudák kluk z toho začínal být celý zmatený a nevěděl, co si o tom mám myslet, přesto se snažil zachovávat svůj klid a klidnit i vlastní hlas, aby nepůsobil jakože absolutně nechápe, co se tady děje. Takový on byl, správně? Vždycky vyrovnaný a nad věcí.

Tahleta část má asi jen 2 stránky ve wordu, je to poměrně kratičké, ale říkala jsem si, že bych to tady mohla useknout a hodit vám to sem :D Děkuju za přečtení, minna~ ^^

Yuna-chan
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama